Ulitnatí plži Výrovky

Stránka podává informace o druzích plžů, které byly nalezeny na Výrovce. Druhy jsou seskupeny do čeledí dle Horsáka, Juřičkové a Picky (2013). Fotografie je možné stáhnout i pohromadě ve vysokém rozlišení.

Carychiidae – síměnkovití

Carychium tridentatum – síměnka trojzubá

Ulita tohoto plže je až 1,8 mm velká, vřetenovitého tvaru. Její zbarvení je bělavé či průhledné, má sklovitý vzhled. Jak napovídá její český i odborný název, má v ústí trojici zubů.

C. tridentatum obývá vlhká stanoviště, lesní i otevřená. Má evropské rozšíření, zasahuje však až do Turecka, na Kavkaz a do severní Afriky.

Od příbuzného druhu C. minimum lze odlišit díky tvaru struktur na sloupku (columella) či podle protáhlejší schránky. Také má rozdílné ekologické nároky – C. minimum je výrazně vlhkomilnější (Horsák et al. 2013).

Dle Boucheta a Rocroie (2005) by tento plž byl zařazen do čeledi Ellobiidae a podčeledi Carychiinae. Čeleď Ellobiidae vykazuje vývojově původnější znaky: její zástupci mají 1 pár tykadel, pod nimiž jsou oči.

Clausiliidae – závornatkovití

Název čeledi je odvozen od pojmenování destičky (závorka, clausilium) umístěné v posledním závitu schránky. Závorka je pružně připevněna k cívce a v případě zatáhnutí plže uzavírá ulitu. Drtivá většina zástupců čeledi závornatkovitých je levotočivá, ale např. na Slovensku žije jediný pravotočivý druh Alopia bielzi clathrata. Závornatky jsou plži s protáhlými schránkami, jejich ústí mají typickou strukturu. Podle té je možné určovat jednotlivé druhy (Horsák et al. 2013, s. 82). Determinace mladých jedinců je velice složitá, neboť ještě nemají ústí zcela vytvořeno. Jedním z rozlišovacích znaků v ústí schránky je přítomnost drobné rýhy či žlábku, tzv. járku*. Járek může, ale nemusí dosahovat až na samotný okraj ústí.

* V moravských nářečích má význam „stružka pro odtok vody; rýha, žlábek“ (Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, s. 308).

Balea biplicata – vřetenatka obecná

Ulita vřetenatky obecné (dříve odborně Alinda biplicata) je dlouhá až 18 mm. Od ostatních závornatek je ji možné odlišit znakem popsaným v samotném jejím druhovém jménu (lat. bi- = dvě, plica = záhyb, vráska): na vnitřní straně posledního závitu ulity se nachází zvýrazněná příčka kolmá na vnější rýhování ulity. Příčku je možné rozlišit i zvenčí. Má járek. Povrch její ulity je pokryt hrubými žebírky.

Jedná se o nejhojnějšího příslušníka čeledi, vyskytuje se na celém našem území mimo jeho jihozápadní část. Obývá křoviny a lesy nižších a středních poloh (Horsák et al. 2013, s. 91). Celkově je rozšířena ve střední až jihovýchodní Evropě (AnimalBase Project Group 2005).

Balea perversa – hrotice obrácená

Balea perversa dorůstá 10mm velikosti. Její ulita je nevýrazně hnědá, s lesklým povrchem, bez výrazného žebírkování. Má vyloženě kuželovitý tvar a méně výrazné obústí bez ozubení, nebo jen s malým periostrakálním zoubkem (Pfleger 1988, s. 114). Právě nevyvinutým obústím obecně připomíná mladé závornatky. Chybí jí clausilium.

Obývá sutě, skály a hradní zříceniny (Juřičková a Kučera 2005). Nepříliš často se vyskytuje v hrabance. Také je dendrofilní, dává přednost stromům s hrubou kůrou a epifyty (AnimalBase Project Group 2005). Byla nalezena na mnohých místech Křivoklátska, např. na Žebráku a Točníku (Ložek 1975). Tato práce ji poprvé zmiňuje na Výrovce. Její areál zahrnuje západní Evropu až Krym.

Clausilia pumila – závornatka kyjovitá

Schránka tohoto plže je vysoká do 13 mm. Jako ostatní příslušníci rodu Clausilia má vyvinutý hřeben na posledním závitu, který z vnitřní strany tvoří járek. Její tvar je poplatný českému názvu, neboť svým „baculatým“ tvarem připomíná kyj.

Žije na povrchu vlhké půdy v luzích a aluviích nižších poloh. Vzácněji lze najít v suťových či sušších lesích poloh středních (Horsák et al. 2013, s. 90). Obývá severní, střední, jižní až jihovýchodní Evropu, západní hranici rozšíření má v Německu (AnimalBase Project Group 2005).

Od ostatních plžů stejného rodu ji odlišují hlavně ekologické nároky.

Cochlodina laminata – vřetenovka hladká

Vřetenovka hladká má ulitu vysokou až 17 mm. Schránka je lesklá, na jejím povrchu chybí žebírkování. Nemá járek. Její zkorodované ulity svým zbarvením a texturou připomínají slonovinu. Ulita živých jedinců je mírně načervenalá.

Jako ostatní příslušníci rodu je C. laminata dendrofilní, je možné ji nalézt zejména na živém i rozkládajícím se dřevě. Je to evropský druh (Pfleger 1988, s. 108).

Na obrázku vpravo je mladý pravotočivý jedinec nalezený na Malé Výrovce.

Macrogastra plicatula – řasnatka lesní

Tento plž patří mezi menší zástupce závornatek, dorůstá 13 mm. Ulity jsou výrazněji žebírkované, bez járku, s červenavým až fialovým nádechem.

Je to hojný dendrofilní druh obývající lesy středních poloh až hor (Horsák et al. 2013, s. 89). Obývá střední Evropu, hranici rozšíření má na východě Slovenska.

Cochlicopidae – oblovkovití

Cochlicopa lubricella – oblovka drobná

Výška ulity oblovky drobné činí 5,5 mm. Její ulita je slámově žlutá a lesklá (Horsák et al. 2013, s. 67).

Jedná se o druh vyhledávající suchá a teplá stanoviště.

Oproti podobné oblovce lesklé (Cochlicopa lubrica) je schránka tohoto druhu menší, válcovitá (tedy má tupější vrchol) a je světleji zbarvená. Oba druhy se málokdy vyskytují společně (Horsák et al. 2013, s. 67).

Discidae – vrásenkovití

Discus rotundatus – vrásenka okrouhlá

Vrásenka okrouhlá má plochou ulitu s výraznou miskovitou píštělí. Ulita je široká 5,5–7 mm, žebírkovaná, s 5,5–6,5 závity. Má světle rohovou barvu s rudohnědými skvrnami, poněkud tedy připomíná stočenou závoru.

Tohoto plže je možné nalézt v lesích a křovinách, kde žije na povrchu půdy, pod kameny, v sutích či v blízkosti tlejícího dřeva. Preferuje stín. Občas ale proniká i do synantropních stanovišť (zdi, zpustlé sady a hřbitovy). Má subatlanské rozšíření s východní hranicí v polovině Slovenska (Pfleger 1988, s. 76; Horsák et al. 2013, s. 96).

Euconulidae – kuželíkovití

Euconulus fulvus – kuželík drobný

Schránka tohoto plže dorůstá v průměru 3 mm. Je nažloutlé barvy, kuželovitého tvaru. Naspodu je lesklá, zeshora potom matně hedvábná. Chybí jí píštěl, ústí tedy zasahuje do samotného středu ulity (AnimalBase Project Group 2005). Tělo plže je šedomodré až žlutavé.

Tento plž není příliš ekologicky vyhraněný, žije na suchých i vlhčích stanovištích, lesních i otevřených. Nevyžaduje mnoho vápníku, a tak ho lze najít i pod kůrou pařezů ve smrkových lesích (Horsák et al. 2013, s. 98).

Helicidae – hlemýžďovití

Arianta arbustorum – plamatka lesní

České rodové jméno tohoto plže se vztahuje ke kropenatému vzhledu ulity. Plamatý totiž znamená skvrnitý (Ústav pro jazyk český AV ČR 2011), podobně jako například v názvu bolehlavu plamatého* (Conium maculatum) či árónu plamatého (Arum maculatum). Barevnost ulity bývá různá. v horách lze nalézt světlé či žluté jedince, ale jinak bývá ulita zpravidla tmavá. U dospělce je velká až 24 mm. Samotné tělo plže je potom černé.

Jedná se o vlhkomilného plže obývajcího zejména lesní prostředí. Plamatka má středoevropsko‑su­batlantické rozšíření. Introdukována byla do východní Kanady (McAlpine a Forsyth 2014).

* Právě skvrny na stonku bolehlavu tuto rostlinu zcela jasně odlišují od našich ostatních miříkovitých (Apiaceae).

Causa holosericea – aksamítka sametová

Aksamítka má hnědou až hnědočervenou terčovitou ulitu se 4–5 závity. Dorůstá průměru 12 mm. Její povrch je pokryt drobnými stočenými chloupky, výběžky periostraka, které při velkém zvětšení připomínají suchý zip či ovčí vlnu na nákresu malého dítěte. v ústí má 2–3 bílé zuby.

Causa holosericea obývá zejména sutě od středních poloh až do hor. Obývá Alpy a západní Karpaty. v Česku se vyskytuje roztroušeně. Na Slovensku má severovýchodní hranici rozšíření.

Tomuto plži je na první pohled tvarově velmi podobná Helicodonta obvoluta, která patří do jiné systematické větve (McAlpine a Forsyth 2014, s. 167) a dala by se tak označit za příklad konvergentního vývoje. H. obvoluta má výraznější, rovné periostrakální chloupky, chybějí jí zuby v ústí schránky a vrchol je u ní položen hlouběji než okolní závity (AnimalBase Project Group 2005; Horsák et al. 2013).

Cepaea hortensis – páskovka keřová

Ulita Cepaea hortensis dorůstá až 21 mm. Může na ní být až 5 tmavých pruhů, které někdy splývají. Ulita ale může být i čistě žlutá či růžová. Na lokalitě se nacházela Cepaea hortensis f. fuscolabiata, která má hnědé obústí (na rozdíl od běžné formy, která má obústí světlé).

C. hortensis je druhem se subatlanským rozšířením. v Čechách a na Moravě je běžná, na Slovensku se pak nachází východní hranice jejího areálu. Její introdukce byla však zachycena až v Bělorusku či v okolí Moskvy (Egorov 2015).

Páskovky jsou oblíbenými modelovými organizmy, s barevnou proměnlivostí jejich schránek pracovaly mnohé studie (např. Arnason a Grant 1976). Využití páskovky pro výzkum podporuje také její velikost a dobrá dostupnost (Říhová et al. 2014).

Helicigona lapicida – skalnice kýlnatá

Schránka skalnice kýlnaté je zploštělá a má ostrý kýl: toto uzpůsobení umožňuje plži pohybovat se v úzkých štěrbinách skal. Ulita je široká 15–17 mm a vysoká 6,6–8,5 mm, má slabé podélné rýhy, je matná a nepravidelně zrnitá.

Obývá zejména skály, ale je možné ji najít i při kmenech stromů či ve zdech zřícenin. Preferuje vlhčí biotopy. Má subatlanské rozšíření (Pfleger 1988, s. 148).

Isognomostoma isognomostomos – zuboústka trojzubá

Zuboústka trojzubá má stlačeně kulovitou ulitu s tenkými stěnami. Schránka má v průměru 7–11 mm, na výšku 4–7 mm. Na jejím povrchu jsou výrazné 0,6mm chloupky, které se v dospělosti mohou odřít. Ústí je šikmé, trojúhelníkovitého tvaru, zúžené třemi tupými zuby. Píštěl je zakryta okrajem obústí.

Tento plž má středoevropské rozšíření, preferuje kamenité biotopy, padlé kmeny a tlející dřevo (Pfleger 1988, s. 150).

Hygromiidae – vlahovkovití

Helicodonta obvoluta – trojlaločka pyskatá

Trojlaločka pyskatá má ulitu s průměrem 13 mm. Má dlouhé rovné chlupy, které mohou ve stáří chybět a zanechat jizvy. Její vrchol je vpadlý, má širokou a hlubokou píštěl. Pysk je uprostřed vnější a spodní strany rozšířený, bílý. Ústí je šikmé, trojlaločné.

Obývá teplé sutě středních a nižších poloh, na Slovensku ji lze najít i v horách. Dává přednost vápnitému podkladu. v době sucha vytváří bílé víčko (Pfleger 1988, s. 136).

U tohoto plže se nabízí záměna s Causa holosericea, rozdíly jsou zmíněny v jejím popisu výše.

Monachoides incarnatus – vlahovka narudlá

Plž má kuželovitou ulitu se 6–6,5 závity. Je široká 12–16 mm, narudle hnědá či šedožlutá a může mít na obvodu světlou pásku. Ulita je také průsvitná, lze přes ní vidět zvláštní „kropenatou“ pigmentaci povrchu těla. Při zvětšení lze bezpečně poznat ulitu podle drobných periostrakálních šupinek, které způsobují její matný vzhled. Takto je možné snadno určit i její střepy (Horsák et al. 2013, s. 137).

Jedná se o lesní druh obývající sutě a údolí, je možné jej nalézt ale i v kulturní krajině. Má středoevropské rozšíření (Pfleger 1988, s. 130).

Petasina unidentata – srstnatka jednozubá

Schránka srstnatky jednozubé má 6–7 závitů, je kuželovitá až kupolovitá, dosahuje výšky 5–6 mm a výšky 6–8 mm. Má na sobě nepravidelné rýhy a krátké, husté chloupky. Má protáhlé ústí a naspodu rozšířené obústí se zubem. Její píštěl je úzká.

Jedná se o druh obývající vlhké suťové lesy pahorkatin a hor. Je indikátorem vlhkosti. Preferuje místa s důrazným podrostem bylin, na které s oblibou (zejména v mládí) vylézá (Pfleger 1988, s. 140; Horsák et al. 2013).

Urticicola umbrosus – žihlobytka stinná

Schránka Urticicola umbrosus je široká 12 mm, je zploštělá a má široce rozevřenou píštěl zabírající asi ½ šířky ulity. Struktura povrchu ulity je podobná jako u rodu Monachoides, ovšem méně výrazná. Má 5,5 závitů, na posledním má tupou hranu mizející před ústím. Její barva je šedožlutá až narudle rohová (Pfleger 1988, s. 130). v mládí na sobě má jemné chloupky.

Žihlobytka obývá vlhká prostředí: údolní lesy, mokřiny v blízkosti řek. S oblibou vylézá na byliny, zvláště pak na kopřivy (odtud její název). Má východoalpsko‑kar­patské rozšíření (Horsák et al. 2013, s. 138).

Punctidae – boděnkovití

Punctum pygmaeum – boděnka malinká

Punctum pygmaeum s velikostí 1,6 mm byl nejmenším plžem ve vzorcích a je taktéž nejmenším plžem na území Česka. Díky své velikosti a maskovacímu hnědému zbarvení je při ručním sběru snadno přehlédnutelný. Jeho schránka je téměř plochá, hustě a pravidelně vroubkovaná, se 3–3,5 závity. Má otevřenou píštěl dosahující až 1/4 průměru ulity (AnimalBase Project Group 2005).

Tento plž má širokou ekologickou valenci. Obývá vápnitá i kyselejší stanoviště, snese vyloženě suché prostředí, ale prospívá i ve vlhku, je možné ho nalézt v lesích i otevřené krajině. Žije v hrabance, zejména na povrchu listového opadu (Horsák et al. 2013). v Česku i na Slovensku je dosti hojný, celosvětově má palearktické rozšíření (Ložek 1975).

Mezi evropskými plži má v porovnání s velikostí dospělce relativně největší vajíčka. Snůška se vždy skládá z jediného vajíčka, neboť jeho vytvoření od rozmnožujícího se jedince vyžaduje velkou investici energie a živin. Plž P. pygmaeum je schopen samooplození (Baur 1989).

Při pohledu pouhým okem by mohlo dojít k záměně tohoto plže za mláďata druhu Acanthinula aculeata. Ačkoli A. aculeata dosahuje podobné velikosti, má na schránce znatelné periostrakální lišty jasně viditelné při důraznějším zvětšení. Na embryonální ulitě má spirální linie.

Valloniidae – údolníčkovití

Acanthinula aculeata – ostnatka trnitá

Kuželovitá schránka A. aculeata dosahuje průměru i výšky okolo 2 mm, má hnědavé zbarvení. Může na sobě mít periostrakální žebírka s trny. Tělo plže je šedivé, zespodu bílé.

Žije v zachovalých listnatých lesích, v křovinách, v opadu a pod tlejícím dřevem. Vyhledává stinná místa a dává přednost substrátu s vyšším obsahem vápníku (AnimalBase Project Group 2005).

Vallonia costata – údolníček žebernatý

Ulita V. costata je světlá, zploštělá. Je na ní výrazné žebrování. Periostrakální žebra jsou od sebe poměrně vzdálená, starším jedincům mohou chybět. Schránka má 3,2–3,3 závity, širokou píštěl a otevřené ústí.

Tento plž vyhledává sušší, otevřené biotopy. Je možné jej nalézt na osluněných kamenech, svazích či suti (AnimalBase Project Group 2005). Oproti dalším českým zástupcům rodu Vallonia však snese i určité zastínění a někdy obývá i řídké, slunné lesy (Horsák et al. 2013, s. 74).

Podobná V. pulchella má mírně vyšší schránku. Její poslední závit je v ústí daleko širší a ne tolik skloněný. V. pulchella má také méně výrazné obústí (Welter-Schultes 2012, s. 207).

Vertiginidae – vrkočovití

Columella edentula – ostroústka bezzubá

Plž má válcovitou ulitu dlouhou 2,8 mm. Ulita je žlutavě hnědá, lesklá, s jemným rýhováním. Má 4,5–6 závitů, první závit je nejširší. Jak napovídá název, v jejím ústí chybí zuby (AnimalBase Project Group 2005).

Žije ve vlhkých lesích či v blízkosti menších vodních toků, preferuje vápnitý substrát. Je citlivá na období delšího sucha. v létě s oblibou vylézá na spodní stranu listů bylin (bažanka vytrvalá – Mercurialis perennis, bršlice kozí noha – Aegopodium podagraria), později žije v opadu na povrchu půdy. Druh je hojný na území Česka i Slovenska, má holoarktické rozšíření (Horsák et al. 2013, s. 76; AnimalBase Project Group 2005).

Ve srovnání s rodem vrkoč (Vertigo spp.) má více závitů, její ulita nenabývá soudkovitého tvaru.

Vertigo alpestris – vrkoč horský

Schránka vrkoče horského je pravotočivá, oválná, drobnějších rozměrů: její výška dosahuje asi 2 mm.

Vyskytuje se na skalách a sutích zachovalých lesů, preferuje vápnitý substrát, velkou vrstvu opadanky a mech. Ve vyšších nadmořských výškách obývá i osluněná stanoviště. v Česku je rozšířen ostrůvkovitě, hojnější je na Slovensku (Horsák et al. 2013, s. 80; AnimalBase Project Group 2005).

Vertigo pusilla – vrkoč lesní

Vrkoč lesní má soudkovitou levotočivou schránku vysokou 2,1 mm. Její povrch je jemně rýhovaný. Ústí schránky je srdcovitého tvaru, nachází se v něm 6 (někdy až 9) zubů. Zastavení růstu v zimě se na schránce projevuje bílými liniemi (AnimalBase Project Group 2005).

Žije v opadu zachovalých, listnatých lesů, často obývá suť. Vyskytuje se na celém území Česka mimo suché stepní oblasti (Horsák et al. 2013, s. 79).

Vitrinidae – skleněnkovití

Plži této čeledi mají redukovanou schránku, do které se většinou již nedokáží zcela zatáhnout. Objevují se zejména na podzim.

Semilimax semilimax – slimáčník táhlý

Schránka slimáčníka táhlého je křehká, průsvitná, široká 5 mm, chybí jí píštěl. Více než 60 % průměru ulity tvoří poslední závit. Svým tvarem poněkud připomíná deformovanou kontaktní čočku. Tmavé tělo zvířete je 10 mm dlouhé.

Tento plž obývá vlhká lesní stanoviště či lužní lesy (Horsák et al. 2013, s. 111).

Vitrina pellucida – skleněnka průsvitná

Skleněnka průsvitná má ulitu s 2,5–3 závity, která je tenkostěnná, avšak pevná. Poslední závit svými rozměry nepřevažuje (zabírá asi 2/5 šířky ulity). Skleněnka se téměř celá může zatáhnout do ulity. Živočich je světle šedý s tmavší hlavou.

V. pellucida obývá širokou škálu stanovišť, včetně těch synantropních (zahrady, sady). Má holoarktické rozšíření (Pfleger 1988, s. 84).

Zonitidae – zemounovití

Aegopinella minor – sítovka suchomilná

Průměr ulity tohoto plže činí až 9 mm. Ulita je plochá, nevýrazného zbarvení, bez důraznější struktury.

Obývá i suchá stanoviště. Je možné ji nalézt v lesích s kyselejším substrátem, křovinách a polootevřených stanovištích. Žije i v osídlených oblastech (Horsák et al. 2013, s. 102).

Aegopinella pura – sítovka čistá

Jedná se o nejmenší druh sítovky u nás, dorůstá jen 4,6 mm. Lze ji rozeznat podle mřížkovité struktury na povrchu ulity, která zapříčiňuje její matný lesk. Ulita má čočkovitý tvar a tupý kýl na obvodu (Horsák et al. 2013, s. 101).

Žije v lesním opadu od nížin do hor.

O obou sítovkách v lokalitě se dá říci, že poněkud nekorespondují s názvem: A. minor (lat. menší) je větší než A. pura, A. pura (lat. čistá) zase nemá čistý povrch. Sítovky lze obecně spolehlivě determinovat pouze pitvou dle anatomických znaků pohlavní soustavy.

Nesovitrea hammonis – blyštivka rýhovaná

Blyštivka rýhovaná má zploštělou ulitu s průměrem 4,3 mm. Ta je lesklá, má výrazné podélné vlnky a rohové („medové“) zbarvení.

Tento plž má širokou ekologickou valenci: obývá monokultury i přirozené lesy, vlhká i sušší stanoviště. Je to pionýrský druh vyskytující se na zarůstajících místech. Je hojný na celém území, méně početný je v nížinách.

V rámci druhů lokality poněkud připomínal sítovky, od nichž se liší právě vlnkováním povrchu schránky.

Oxychilus cellarius – skelnatka drnová

O. cellarius má ulitu velkou 12 mm, je terčovitého tvaru. Má žlutavé zbarvení, širokou píštěl a velmi jemné příčné linie.

Obývá širokou škálu stanovišť: lesy, sutě, nivy řek, ale i synantropní stanoviště včetně sklepů (ostatně cellarium = lat. sklep).

Vitrea crystallina – skelnička průhledná

Skelnička průhledná dorůstá 4mm průměru, má 4–5 závitů. Poslední závit je 1,5–2× širší než předposlední. Má úzkou, avšak otevřenou píštěl. Její ulita je kulatá, lesklá, průsvitná s nádechem bílé.

Jedná se o silně vlhkomilný druh žijící ve vlhkých lesích a říčních nivách od nížin do hor. Vyskytuje se v opadance, suti či v mechu. Má evropské rozšíření.

Použité zdroje

ANIMALBASE PROJECT GROUP, 2005. AnimalBase [online] [vid. 2016-08-14]. Dostupné z: http://www.animalbase.uni-goettingen.de/zoo­web/servlet/AnimalBase/AnimalBase/search

ARNASON, Einar a P. R. GRANT, 1976. Climatic Selection in Cepaea hortensis at the Northern Limit of Its Range in Iceland. Evolution [online]. 30(3), 499–508. ISSN 0014-3820. Dostupné z: doi:10.2307/2407574

BAUR, Bruno, 1989. Growth and Reproduction of the Minute Land Snail Punctum pygmaeum (Draparnaud). Journal of Molluscan Studies [online]. 8. 10., 55(3), 383–387. ISSN 0260-1230, 1464-3766. Dostupné z: doi:10.1093/mollus/55.3.383

BOUCHET, Philippe a Jean-Pierre ROCROI, ed., 2005. Classification and Nomenclator of Gastropod Families. Malacologia – International Journal of Malacology [online]. 47(1–2) [vid. 2016-12-30]. Dostupné z: http://archive.org/details/malacologia47122005inst

EGOROV, Roman, 2015. The first record of introduced snail Cepaea hortensis (Müller, 1774) (Stylommatophora: Helicidae) in the central part of European Russia. Ruthenica. 9., 25(3), 93–97. ISSN 01360027.

HORSÁK, Michal, Lucie JUŘIČKOVÁ a Jaroslav PICKA, 2013. Měkkýši České a Slovenské republiky = Molluscs of the Czech and Slovak Republics. Zlín: Kabourek. ISBN 978-80-86447-15-5.

JUŘIČKOVÁ, Lucie a Tomáš KUČERA, 2005. Ruins of medieval castles as refuges of interesting land snails in the landscape. In: Contributions to Soil Zoology in Central Europe I. České Budějovice: IBS AS CR, s. 41–46. ISBN 80-86525-04-X.

LOŽEK, Vojen, 1975. Přehled měkkýšů Křivoklátska = Übersicht der Wichtiere des Křivoklát-Gebietes. Bohemia centralis. (4).

MCALPINE, Donald F. a Robert G. FORSYTH, 2014. Occurrence of the Copse Snail, Arianta arbustorum (Helicidae), on Prince Edward Island: An Addition to the North American Range of a Purported Potential Pest. Northeastern Naturalist [online]. 3., 21(1), N5–N7. ISSN 1092-6194, 1938-5307. Dostupné z: doi:10.1656/045.021.0123

PFLEGER, Václav, 1988. Měkkýši. Barevný průvodce. Praha: Artia.

ŘÍHOVÁ, Dagmar, Zdeněk JANOVSKÝ a Ondřej KOUKOL, 2014. Fungal communities colonising empty Cepaea hortensis shells differ according to litter type. Fungal Ecology [online]. 1. 4., 8, 66–71. ISSN 1754-5048. Dostupné z: doi:10.1016/j.funeco.2014.01.002

ÚSTAV PRO JAZYK ČESKÝ AV ČR, 2011. Slovník spisovného jazyka českého [online] [vid. 2016-08-14]. Dostupné z: http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php?heslo=plamat%C3%BD&where=hesla&hsubstr=no

ÚSTAV PRO JAZYK ČESKÝ AV ČR, 2012. Český jazykový atlas 2 [online]. Brno: Dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. ISBN 978-80-86496-68-9. Dostupné z: http://cja.ujc.cas.cz/CJA2/

WELTER-SCHULTES, F. W., 2012. European non-marine molluscs, a guide for species identification = Bestimmungsbuch für europäische Land- und Süsswassermollusken. Göttingen: Planet Poster Editions. ISBN 978-3-933922-75-5.

Licence Creative Commons

2017–2022 Tomáš Kebert